I/Y po měkkých a tvrdých souhláskách
Základní pravidlo: po měkkých souhláskách píšeme I, po tvrdých Y. Obojetné se řídí vyjmenovanými slovy.
| Měkké (píšeme I) | ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň | život, číslo, jitro |
|---|---|---|
| Tvrdé (píšeme Y) | h, ch, k, r, d, t, n | chyba, kytara, ryba |
| Obojetné (I/Y) | b, f, l, m, p, s, v, z | řídí se vyjmenovanými slovy ↓ |
Vyjmenovaná slova
Po obojetných souhláskách B, F, L, M, P, S, V, Z píšeme Y jen ve vyjmenovaných slovech a slovech s nimi příbuzných.
| B | být, bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk, Přibyslav |
|---|---|
| F | fyzika (jen v přejatých slovech) |
| L | slyšet, mlýn, blýskat se, polykat, plynout, plýtvat, vzlykat, lysý, lýtko, lýko, lyže, pelyněk, plyš |
| M | my, mýt, myslit, mýlit se, hmyz, myš, hlemýžď, mýtit, zamykat, smýkat, dmýchat, chmýří, nachomýtnout se, Litomyšl |
| P | pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl, kopyto, klopýtat, třpytit se, zpytovat, pykat, pýr, pýřit se, čepýřit se |
| S | syn, sytý, sýr, syrový, sychravý, usychat, sýkora, sýček, sysel, syčet, sypat |
| V | vy, vysoký, výt, výskat, zvykat, žvýkat, vydra, výr, vyžle, povyk, výheň, předpona vy-/vý- |
| Z | brzy, jazyk, nazývat, Ruzyně |
Ú a Ů
Ú s čárkouzačátek slova, po předponě
Píše se na začátku slova (úkol, únor, úžasný) a po předponě (zaúčtovat, neúspěch, neúroda).
Ů s kroužkemuprostřed a na konci slova
Píše se uprostřed nebo na konci slova: dům, stůl, dolů, domů.
Předpony S-, Z-, VZ-
| S- | směr dolů, dohromady, z povrchu pryč | sjet, spojit, smazat, shodit, spadnout |
|---|---|---|
| Z- | změna stavu, vznik, dokončení děje | zmizet, zhubnout, zkosit, zčervenat |
| VZ- | směr vzhůru | vzlétnout, vzplanout, vzdát se |
Skupiny bě/bje, vě/vje, pě, mě/mně, dě/tě/ně
Písmeno ě se vyskytuje jen po souhláskách b, p, v, m, d, t, n. O zápisu rozhoduje stavba slova.
BĚ × BJEoběd × ob-jev
Bě píšeme v kořeni slova (oběd, běhat). Bje jen když předpona ob- narazí na kořen začínající je- (ob-jev, ob-jednat).
VĚ × VJEvěda × v-jezd
Vě v kořeni (věda, svět, věž), vje po předponě v- (v-jezd, v-jem).
PĚpje neexistuje
Skupina pje se v českých slovech nevyskytuje — vždy pě (pěna, zpěv, pěšky).
MĚ × MNĚ (uvnitř slov)rozumně — rozumný
Pokud příbuzné slovo obsahuje mn, píšeme mně (rozumně — rozumný, jemně — jemný); jinak mě (měsíc, město).
Zapamatuj: zapomněl, připomněl, vzpomněl, pomněnka (od pomník), tamější (tam + přípona).
DĚ, TĚ, NĚ2 hlásky, 2 písmena
Vyslovujeme [ďe], [ťe], [ňe] — píšeme dě, tě, ně (děti, tělo, něco).
Velká a malá písmena
Velké písmeno
- začátek věty
- vlastní jména osob a zvířat (Karel, Alík)
- města, obce, státy, hory, řeky (Brno, Labe)
- svátky a historické události (Vánoce)
- oficiální názvy institucí a firem
- příslušníci národů (Čech, Slovák)
Malé písmeno
- obecná jména a pojmy (město, strom, pes)
- dny v týdnu a měsíce (pondělí, únor)
- obecná označení osob (učitel, ředitel)
Shoda přísudku s podmětem
V minulém čase se koncovka přísudku řídí rodem a číslem podmětu.
| Podmět (množné číslo) | Koncovka | Příklad |
|---|---|---|
| rod mužský životný | -i | Kluci přišli. Psi štěkali. |
| rod mužský neživotný a ženský | -y | Hrady stály. Květiny kvetly. Děti si hrály. |
| rod střední | -a | Kola stála. Kuřata pípala. |
Mě × mně (zájmeno já)
| MĚ | 2. a 4. pád | vidí mě, beze mě |
|---|---|---|
| MNĚ | 3. a 6. pád | dej mně, o mně, ke mně |
Čárky a interpunkce ve větě
ZAČÁTEK A KONEC VĚTYvelké písmeno + koncové znaménko
Každá věta začíná velkým písmenem. Na konci: tečka (oznamovací, klidná rozkazovací i přací), otazník (tázací), vykřičník (důrazný rozkaz, zvolání, výkřik).
„Jdu domů.“ · „Kam jdeš?“ · „Pojď sem!“ · „Ať se ti daří!“
ČÁRKA V SOUVĚTÍ SOUŘADNÉMpřed a, i, ani, nebo, či jen mimo slučovací poměr
Čárku nepíšeme před spojkami a, i, ani, nebo, či, pokud spojují věty ve slučovacím poměru. V jiném poměru (odporovacím, důsledkovém…) čárku píšeme.
Přišel domů a napsal úkoly. × Byl unavený, a přesto pracoval.
ČÁRKA V SOUVĚTÍ PODŘADNÉMvedlejší věty oddělujeme vždy
Vedlejší věty oddělujeme čárkou. Uvozují je:
podřadicí spojky — aby, ač, ačkoli, ať, až, jelikož, jestliže, jako, kdyby, když, ledaže, že, pokud, protože;
vztažná zájmena — kdo, co, který, jaký, čí, jenž;
příslovce — kam, kde, kdy, proč.
Setkají-li se vedle sebe dva spojovací výrazy z různých vět, čárka se píše jen před prvním (…, že když …, protože kdyby …).
Dům, který stojí na kopci, je starý. · Když jsem přišel domů, začal jsem psát úkoly.
ČÁRKA VE VÝČTUmezi položkami
Odděluje jednotlivé položky výčtu (před spojkou „a“ ve slučovacím poměru se nepíše).
„Koupil jsem jablka, hrušky, banány a pomeranče.“
OSLOVENÍ A VSUVKYoddělují se čárkami
Oslovení se odděluje čárkou na začátku, uprostřed i na konci věty. Vsuvky se oddělují čárkami z obou stran.
„Petře, pojď sem!“ · „Bylo to, myslím, včera.“
PŘÍMÁ ŘEČ — ZÁPISuvozovky + čárky
Přímá řeč se píše v uvozovkách a odděluje se od uvozovací věty čárkou (dvojtečkou, stojí-li uvozovací věta před ní).
„Přijdu později,“ řekl Petr. · Petr řekl: „Přijdu později.“ · „Přijdu,“ řekl Petr, „ale až později.“